Farní kostel

Farní kostel sv. Vavřince

   V kupní listině z r.1449 se mluví o Bojkovicích již jako o městečku s farním kostelem a farou. Z poznatků, které o tomto kostele máme, lze usuzovat, že se jednalo o menší gotický kostel zasvěcený sv. Jiří a že byl situován poněkud výše od dnešního kostela směrem k hraběcí hrobce. Prostranství kolem kostela bylo v rozloze dolní poloviny dnešního hřbitova  obehnaného masivní zdí se 4 obrannými věžemi. Dvě z nich se zachovaly dodnes a zůstaly tak svědkem někdejšího strategického významu chrámového návrší. Tyto kamenné obranné věže patří kromě jídelny ve farní budově k nejstarším zachovalým objektům v Bojkovicích.

   Nemáme podrobnějších zpráv, jakým způsobem se dotkla Bojkovska rušná doba husitská, která ani v tomto kraji nezůstala bez ozvěny. Na listině protestujících proti upálení mistra Jana Husa nacházíme podpisy a pečeti Buzka Vlachovského na Rudicích, Mikuláše Baďura ze Šířavy a na Přečkovicích a Nezdenicích, světlovského purkrabího Hynce z Kojišova a také světlovského pána Jaroslava ze Šternberka, který však r.1420 padl pod Vyšehradem na straně císaře Zikmunda. Jednou z obětí husitského tažení se stal i hrad Zubačov nad Komňou a cisterciácký klášter ve Vizovicích. Světlovslé panství držel v letech 1423-1430 sám král Zikmund a upsal na něm r.1426 věno své manželce Barboře. Vlivem pozdějších držitelů světlovského panství rozšířilo se v kraji kromě husitství také luteránství, kalvinismus a vyznání českobratské. Katolické duchovní v kostele sv. Jiří vystřídali nejprve luteránští pastorové, pak na krátkou dobu kalvínští predikanti, ale od r.1612 zde byli trvale opět katoličtí kněží. Českobratrští duchovní působili výhradně jen u svého sboru.

   Z gotického kostela sv. Jiří se dochovalo několik fragmentů gotického žebroví, část kamenných okenních kružeb, tesaná tvář Krista, torzo těla světce, náhrobek Johanky z Kornic z r.1539 a především kamenný erb světlovských Landštejnů s pětilistou růží.

   Ctibor z Landštejna postavil před r.1480 nad Bojkovicemi hrad Nový Světlov. Předpokládá se, že v kostele sv. Jiří měli Landštejnové snad i rodinnou hrobku, avšak zcela určitě měli hrobku v tomto kostelíku jejich nástupci, pánové z Vlčnova (1517-1563), jejichž některé náhrobky se dochovaly.

   Obnovené práce na kostele provedli i světlovští Tetaurové z Tetova (1563-1594), nekatolíci, kteří nechali vyrobit nové zvony. Na jednom z těchto zvonů byl nápis: "Létha Panie 1579 ve čtvrtek po sv. Michalu tento zvon zlíván gest s pomocí Panie: předně z nákladem urozeného p.p. Friedricha Tetaura z Tetova, z Malenovic, z Bohuslavic a na Novém Světlově, obce bojkovské i všech farníků." Nápis uvnitř zvonu zněl: "Stalo se za kněze Jana Jirky Kviky. Blahoslavení, kteří slyší slovo Boží a ostříhají ho!" Kněz tento byl pravděpodobně luteránem, neboť Tetaurové se snažili o rozšíření luteránství na Bojkovsku.

   Vnuk Friedricha Václav Tetaur vydal pro panství světlovské r.1585 luteránský církevní řád, týkající se hlavně škol. Na školách měli být podle tohoto řádu učiteli pouze lidé učení, zbožní, příkladného chování a vystupování, kteří by děti vzdělávali nejen ve školních disciplínách, ale i v katechismu.

   Z dosud neznámé příčiny byli vystřídání u kostela sv. Jiří na přelomu 16. a 17.století luteránští pastorové nekompromisními helvétskými kazateli. Jejich působnost je zaznamenána od r.1603 do r.1612.

   Vyznání českobratrské nebylo příliš rozšířeno, neboť zde mělo jen dva sbory, a to v Bojkovicích a v Záhorovicích. Světlovští Tetaurové neměli české bratry příliš v oblibě, a právě této nejednotnosti a rozkolu mezi nekatolíky využili v kraji katoličtí misionáři - uherskobrodští dominikáni a později hradišťští jezuité k úspěšnému získání ztracených pozic. Úspěch nenásilné rekatolizace Bojkovska byl již před r.1620 zcela evidentní a Bojkovice měly od r.1612 jen katolické duchovní.

   Mizející pozice nekatolíků se snažil zachovat světlovský pán Hanuš Petřvalský tím, že u příležitosti prodeje panství Františku Serenyimu r.1613 vyhradil dosazování pouze evangelických pastorů na faru pitínskou a pozlovskou a zachování práv českobratrských sborů v Bojkovicích a Záhorovicích. O domnělém bratrském sboru v Komni není ani v této souvislosti žádné zmínky.

   Do těchto poměrů zasáhla vlna odboje českých stavů v letech 1619-1620 a postošivé tažení Gábora Bethlena krajem. Že šlo při tomto odboji proti Habsburkům v první řadě a prestiž stavů vůči panovníkovi, a nikoliv jen o svobodu náboženskou, dokazuje i příklad světlovského pána Františka Serenyiho a slavičínského Benedikta Palaštiho z Kesejova. Oba katolíci a podporovatelé misijní činnosti se zúčastnili povstání v překvapující pospolitosti s okolní nekatolickou šlechtou.. Protože se však zdrželi konfiskací církevního majetku a pronásledování kněží za vlády odbojných stavů, byli potrestáni pouze peněžitými pokutami.

   Vývojem poměrů po r.1620 katolická misijní činnost v kraji spíše utrpěla, než získala. Odlehlý horský pohraniční kraj byl takřka zaplaven přílivem nekatolických kazatelů prchajících do sousedních Uher. Zoufalá česká emigrace využívala častého vpádu Turků a maďarských nekatolických povstalců k opětovnému pronikání do kraje. Nelze se pak divit, že mezi obyvatelstvem, vystaveným neustálému nebezpečí od uherských hranic, bylo mnoho tajných spojenců uherských povstalců. K těmto jevům se přidal i velký nedostatek kněží v této oblasti v celém průběhu 17.století.

   Posledním farářem u gotického kostela sv. Jiří byl od r.1648 Vavřinec František Urtika. Snad z jeho popudu se rozhodl světlovský pán Gabriel Serenyi (zemský hejtman moravský) vystavět pro duchovní potřebu rozsáhlé bojkovské farnosti, do niž tehdy patřily mimo Bojkovice, Krhov a Bzovou také Záhorovice, Nezdenice, Rudice, Přečkovice, Komňa, Starý Hrozenkov, Pitín, Hostětín a Šanov, nový a prostornější chrám. K stavební ploše nového chrámu na prostranství pod starým kostelem odstoupil farář část farního sadu. Dne 27.7.1651 byl svanostně posvěcen a položen základní kámen k výstavbě nového kostela. Tuto událost připomíná český nápis na vítězním oblouku uvnitř chrámu a latinský nápis na mramorové desce vně nad portálem. Po 5 letech byl chrám stavebně prakticky dokončen a r.1656 byl zasvěcen sv. Vavřinci a sv. Jiří. Do nového chrámu byly převzaty zvony z bývalého kostela sv. Jiří.

  Dne 24.4.1792 vzikl v Bojkovicích požár, který během několika hodin zničil střed města, obě kostelní věže i střechu a roztavil 4 zvony. Střecha byla nákladem patronů Quiardů hrabat ze Saint Julien opětně pokryta šindelem a obě věže dostaly nový tvar mansardového typu. Zvony přelil Wolfgang Straub v Olomouci. Nejtěší o váze dnešního zvonu sv. Vavřince nesl reliéf téhož světce a jméno faráře Kampeho. Prostřední zvon byl zasvěcen Panně Marii, malý zvon Svatému Kříži a sv. Janu Křtiteli, nejmenší zvon sv. Řehoři a sv. Floriánu. První tři zvony byly přelity v r.1793, poslední v r.1805. Kromě těchto zvonů byl farníky pořízen ještě tzv. umíráček. V r.1822 patronka chrámu hraběnka Haugwicová dala nově vymalovat kostel a opravit varhany. Nechala také pokrýt kostel a kaple na hřbitově novými šindeli.

   Velké úpravy interiéru chrámu probíhaly pak v letech 1889-1914 za děkana a faráře Jana Nepomuka Jelínka. Za jeho nástupce Matouše Kroči byla v r.1926 opravena fasáda kostela, pořízena nová střecha a znova pokryty obě věže. Uvnitř chrámu byla provedena oprava varhan a zavedena elektřina.

   Chrám sv. Vavřince je situován na vyvýšenině na severní straně města. Ke kostelu vede dvojí kamenné schodiště. Jedno od farní budovy k bývalé "Getsemanské zahradě", druhé, strmější vede z úvpzů přímo k hlavní hřbitovní bráně. Obě tato kamenná schodiště byla zbudována r.1889 na místě dřevěných. Vedle hlavní brány blíže "Getsemanské zadrady" byla kolem r.1900 zbudována brána druhá.

   Z prostranství před chrámem se nám otevírá nádherný pohled do kraje. Chrám sv. Vavřince, postavný ve stylu pozdní renesance, je svojí podélnou osou orientován v linii východozápadní. Z půdorysné linie chrámové lodi vyrůstají po obou stranách čtyřboké 36 m vysoké hranolovité věže s mansardovým ukončením. Na jejich vrcholech jsou umístěny větrné korouhve s podobami otevřených dračích tlam. V mohutném kamenocihelném zdivu chrámu o síle přes 1 m byly vybudovány vchody v pískovcových ostěních. Nad nejmladším z nich, který vede do jižní věže, byly před opravou v r.1926 sluneční hodiny. Před bočním vchoem stávala předsíň odstraněná při opravách 1896-1901. Hlavní vchod je umístěn v západním, pilastry členěném průčelí, s bohatě členěným renesančním portálem s rozeklatou trojúhelnou horní částí štítu s obeliskem a  a nadsazeným obloukem. Letopočet 1655 na horním kamenném překladu značí rok stavebního dokončení chrámu. Nad ním v reliéfu je umístěna mramorová deska se znaky hrabat Serényiů a pánů ze Zahrádky. Pod znaky čteme latinský nápis: "Insignia III ustissmi Comitis ac Domini Domini Gabrielis Sereni de Kis Sereni haeredetirii Domini in arce Nowa Swietlow, Zlín, Milotice et Kunewald, Sacre Caesareae Regiae Marchionatus Moraviae Capitanei et consortis ejus Illustrissimae Dominae Elisabethe, Natae de Zahrádek. Anno Domini MDCLVI posita", v překladu: "Znaky nejjasnějšího hraběte a pána, pana Gabriela Serenyiho z Malého Serenu, dědičného pána na hradě Novém Světlově, Zlíně, Miloticích a Kunvaldě, svatého císařského královského majestátu Ferdinanda III. komorního rady: řečeného Markrabství moravského hejtmana a manželky jeho nejjasnější paní Alžběty, rozené ze Zahrádek. Léta Páně 1656 zasazené". Na ohbí segmentu je vztyčen kamenný obelisk, po jehož obou stranách vystupují kamenné útvary znázorňující nádoby s ohni. Nad portálem je umístěno segmentové překlenuté okno s rovnou nadokenní kamennou římsou.

   Vstoupíme-li do chrámové lodi, nad námi spočívá na dvou mohutných pilířích kůr. Vpravo je vchod na schodiště ke kůru, vlevo výklenek s oltáříkem pro Boží hrob. Pod kůrem stávala dříve pískovcová křtitelnice, přemístěná v první polovině 19.století před kazatelnu. Poblíž býval umístěn neposvěcený oltář sv. Vincence Ferrerského, který byl zrušen za faráře Fourniera. Oltářní obraz sv. Vincence byl prodán a za tento finanční obnos byla zakoupena lampa na věčné světlo před hlavní oltář, která je skvělou ukázkou kovotepecké práce z období klasicismu.

   Vlastní chrámová prostora působí velmi monumentálním dojmem a překvapuje smělostí své architektury. Smělé rozpětí valené klenby budí zasloužený obdiv. Z říms vystupují pásy rozdělující klenbu na několik polí, do nichž zabíhají z boků lunety. Jižní boční stěna chrámu klesla patrně již při zaklenutí o 11 cm a vybočila horní svoji část téměř o čtvrt metru. Přesto obě masivní věže konstrukci chrámu  poměrně pevně drží. Délka celého chrámu činí 40 m, z čehož připadá na loď  27 m, na kněžiště 13 m. Loď je 13 m široká a ve výšce 18 m zaklenutá valenou klenbou. Tato mohutná klenba odolala i nárazu hořících trámů při požáru kostela 24.4.1792, a zachránila tak interiér kostela.

   Vybavení a výzdoba interiéru chrámu pochází z různých časových období. Pískovcová dlažba, která byla položena na faráře Kašpárka a v pozdějších dobách vyspravována náhrobními deskami z 18.století, byla za faráře Františka Boráně nahrazena mramorovou dlažbou.

   Středem lodi jsou umístěny ve dvou řadách dubové lavice, které zhotovil v r.1823 Václav Barbořík. Několik kratších a bočních lavic bylo zhotoveno dodatečně.. První dvě lavice před oltářem byly vyhrazeny členům obecní rady a zastupitelstva, poslední lavice byly vykázány dospělým farníkům z Krhova a Bzové. V ostatních lavicích sedávali příslušníci rodin sedmera místních cechů, jak o tom svědčí cechovní ozdobně řezané a polychromované postavníky, které jsou dnes uloženy v depozitu kostela.

   Vpředu na levé (evangelní) straně lodi je umístěm boční oltář sv. Josefa z druhé poloviny 17.století s olejomalbou světce od mistra Josefa Zeleného z Brna z r.1879. Dřevěná sloupová oltářné architektura s bohatými kompositními zlacenými hlavicemi, s vnějšími sloupy zdobenými motivy vinné révy a s malovanýn antipendiem je umístěna na zděné mense. V nástavci oltáře a římsách vidíme boltcový dekor. Nad oltářním obrazem je umístěna dřevěná polychromová plastika sv. Vavřince. Oltářní obraz představuje stojícího sv. Josefa s Ježíškem v náručí. Na místě dnešní sádrové sochy Panny Marie Lurdské stávala soška bičovaného Krista, která je dnes uložena v depozitu kostela. Oltář má ojediněle řešené antipendium s olejomalbou sv. Josefa.

   Protějšek na pravé straně (epištolní) lodi tvoří oltář sv. Vavřince z druhé poloviny 17.století s olejomalbou umučení sv. Vavřince od Jiřího Czernocha z r.1660. Centrální postavou obrazu je umučený světec, kolemž něho stojí biřici s mučícími nástroji a kuruci na koních. Z nebe se snáší andílek s bílou rouškou. Od úst světce se vine páska s nápisem: "Assatum est iam versa et manducata." Nádstavec oltáře je zdoben hlavičkami andílků a zalceným rostlinným ornamentem. Nad oltářním obrazem stojí polychromovaná plastika Panny Marie s Ježíškem. Na místě dnešní sádrové sochy sv. Antonína Paduánského zde bývala olejomalba sv. Anny. Rovněž tento oltář má velmi cenné a ojediněle řešené antipendium s olejomalbou sv. Vavřince.

   Na levé (evangelní) straně lodi se nachází význačný barokní obraz - olejomalba jednoho z předních představitelů barokní malby na Moravě J.K. Handkeho, znázorňující mučednickou smrt sv. Vavřince. Obraz pochází z r.1760. V centru kompozice je umístěna postava světce zahalená pouze bederní rouškou, pololežící na roštu, s patetickým gestem, pohlížející k nebesům. Po stranách dva pomocníci přidávají na výheň uhlí, z pravé strany dva jezdci na koni, zleva prudcegestikulující muž s bílou rouškou na hlavě.

   Na epištolní straně lodi vidíme kopii světoznámého malířského díla Fra Bartolomea z Florencie "Oplakávání Krista", dar hraběte Augusta Bellegarda u příležitosti svého rozloučení s Bojkovicemi r.1906.

   Ve výklenku chrámové lodi stojí dřevěná polychromovaná plastika sv. Jana Napomuckého z poloviny 18.století. Jedná se o polopostavu světce v obvyklém ikonografickém podání. v Obou rukou drží kříž. Vlevo od oltáře sv. Josefa je umístěn krucifix, velmi kvalitní ukázka barokního sochařství.

   Na stěnách lodi je rozmístěno 14 olejomaleb jednotlivých zastavení křížové cesty, které nechal namalovat J. Ro"mannem farář Antonín Novák r.1852. Okna, osvětlující chrámovou loď, pochází z r.1895 a jsou zhotovena z bílého katedrálního skla.

   Na vítězném oblouku vidíme podobizny 4 evangelistů: sv. Matouše s andělem, sv. Marka se lvem, sv. Lukáše s dobytčerem a sv. Jana s orlem. Ve vrcholové části oblouku je umístěna deska s českým nápisem: "Létha Panie Tisýczýho Ssestistého Padesátého Prvního Dwaczátého Sedmého Julyi založen gest tento kostel za Urozeného Pána Pana Gabryele SZerenyiho z Malého Szerenu a na Nowým Swietlowie, Milotiszých a Kunwaldie J. M. Czy. Raddy, Skuteczného komorníka a královského nejwyszýho komorníka - Markrabstwy Moravském a dostawen gest Letha Tisýczýho Ssestistého Padesátého Ssestého."

   Nástropní malby zhotovil r.1901 mnichovský mistr Jiří Schmidt. Freska u vítězného oblouku představuje nanebevzetí Panny Marie, freska uprostřed klenby znázorňuje moravsko-slezské patrony, kteří uctívají korunovanou Pannu Marii. Je to sv. Hedvika se slezskou orlicí, klečící sv. Jan Sarkander, markrabě Vladislav III. s orlicí, sv. Cyril a Metoděj, v pozadí je hostýnská hora s poutním chrámem a velehradská bazilika pod hradem Buchlovem. Freska blíže kůru znázorňuje Hradčany se skupinou českých světců. Uprostřed dominuje sv. Václav s orlicí na praporci. Jeho postavu obklopuje sv. Prokop s čertem, sv. Jan Nepomucký a sv. Vojtěch, sv. Ludmila, sv. Anežka Česká, sv. Vít s kotlem vařícího oleje. Nad skupinou se vznáší v paprscích královská česká koruna. Poslední freska u okna nad kůrem přestavuje krále Davida, hrajícího uprostřed skupiny andělů na harfu.

   Střed prostranného kůru zaujímají varhany. Jedná se o barokní varhanní positiv v umělecky bohatě vypravené skříni, důležitý pro vývoj hudebních nástrojů v období baroka. Ozdobně řezaná a zlacená skříň bohatě zdobená akantovými listy byla zhotovena za faráře J. J. Jančíka po r.1720. Vpředu stojí polychromovaná socha anděla v životní velikosti. Nástroj byl několikrát opravován. Varhany mají 15 rejstříků a 472 píšťal. Na zadní stěně skříně varhan jsou dvě olejomalby: Je zde znázorněn král David hrající na harfu. U nohou leží mu žezlo, nahoře kartuš s nápisem: "Laudate eum in psalterio - cithara". Obraz vlevo představuje patronku hudeníků sv. Cecílii, hrající na varhany. Na kartuši čteme nápis: "Laudate eum in choris - organo."

   Presbytář je téměř o polovinu užší a o něco nižší než loď. Celou východní stěnu presbytáře zaujal dnešní oltář z různobarevného mramoru zhotovený r.1896 brněnským sochařem Janem Františkem Tomolou. Na stěna za hlavním oltářem je umístěn hodnotný barokní obraz Panny Marie, dílo olomouckého malíře Josefa Pilze z r.1743. Výjev představuje Pannu Marii stojící na zeměkouli, v mírném kontrapostu se sepjatýma rukama, pravou nohou zašlapuje hada, kolem ní se vznáší andílci a v závěru holubice. Ve spodní části sedí postavy sv. Jáchyma a Anny. Vzadu na oltáři je umístěn pamětní nápis: "MDCCCXCVI za panování Jeho Svatosti LvaXIII., Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I., Jeho Excelence knížete arcibiskupa Theodora, za patronátu Jeho urozenosti Augusta hraběte Bellegarda a za faráře Jana Nepomuka Jelínka." U stupně z lodi do presbytáře na evangelní straně lodi vede vchod ke schodišti na barokní kazatelnu zhotovenou po r.1720 za faráře Jančíka. Polygonální ambona se zvlněnými stranami je zdobena sochami čtyř evangelistů a dobrého pastýře, na čelní straně jsou zlacené rokaje. Stříška kazatelny opisuje půdorys ambony, je zdobena plastikami andílků, deskami Desatera. Na římse stříšky je čabraka, v pohredu symbol Nejsvětější Trojice. Stejným vchodem jako na kazatelnu se dostaneme i na oratoř. V přilehlé lavici pod okny oratoře se zúčastňovali bohoslužeb členové rodiny patronů kostela a majitelů panství světlovského. Dalším vchodem vejdeme do bývalé sakristie a protější dveře do současné sakristie jsou dokladem uměleckého kovářství v období baroka, s kovářsky zpracovanou růžicí v křížení a s vyznačeným hodinovým ciferníkem, sluncem a měsícem nad zámkem. Taktéž zvonek u sakristie je příkladem spojení kovášské a zvonařské práce v období baroka. Zvonek je v horní části zdoben zvířecím motivem a je zavěšen na ozdobně kovářsky zpracované konzole zdobené květem. V lavici přilehlé k sakristii sedávali při bohoslužbách učitelé. Na stěně za hlavním oltářem na evangelní straně je umístěna plastika sv. Jiří. Světec je oděn v obleku římského vojína s pláštíkem připevněným na zádech a oběma rukama vráží kopí do chřtánu saně u svých nohou. Plastika pochází z první poloviny 18.století. Z téže doby pochází i protější socha sv. Vavřince na epištolní straně. Jedná se o sochu světce s atributem - roštem.

   Dole stojí křtitelnice s červeného slezského mramoru. Na jejím tepaném mosazném poklopu čteme nápis: "Baptizate eos in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti". Křtitelnice byly darována r.1883 Rytířem Vitalianem Fumagallim z Milána. Zajímavě kompozičně řešené barokní sousoší Křest Páně nad křtitelnicí je z r.1718. Pod sousoším na stužce je nápis: "Tento jest syn můj milý." Bývalá pískovcová křtitelnice byla darována kostelu v Prakšicích. Dříve bývaly součástí presbytáře také dva skleněné lustry, které byly ojedinělou ukázkou uměleckořemeslné práce pozdně barokního sklářství. Lustr na evangelní straně byl od místních zvěrokleštičů, dvanáctiraměnný dvoustupňový lustr na epištolní straně byl od farníků a byl tvořen třemi kovovými pruhy, mezi nimiž byly hustě umístěny závěsy z olovnatého broušeného skla. Na střešní obruči bylo šest svícnů.

   Vchodem u křtitelnice vstoupíme na schodiště vedoucí do oratoře nad sakristií. Tímtéž schodištěm vystoupíme ke zvnonům a hodinovému stroji v jižní věži. Staré zvony, původně ze 16.století a r.1792 přelité, byly v r.1916 zabaveny pro válečné účely. Roku 1919 po skončení I.světové války byl farníky pořízen pro nedostatek financí železný zvon a tím se zvonilo až do 13.11.1927, tento den se rozezněly tři nové zvony, v pořadí již třetí. Těmi se zvonilo pak až do března 1942. Tehdy 20.března zazvonily naposled. Byly opět zabaveny pro válečné účely. Nezbylo nic jiného, než zvonit jediným ocelovým zvonem z r.1919. V roce 1970 - 1971 se farář František Boráň rozhodl pořídit tři nové zvony. Státní Kolaudátor rozhodl, že mají být se stejným laděním a přibližně i váze jako zvony předešlé. Tyto zvony ulil Rudolf Manoušek ve Zbraslavi u Prahy. Dne 14.5.1972 znovu se rozezněly nové zvony, již čtvrté v historii chrámu.

   Tyto zvony jsou tři. Největší z nich váží 570 kg a zvoní v tónině gis 1. Je zsvěcen sv. Vavřinci a na čele zvonu je nápis, nad tímto nápisem reliéf sv. Vavřince držícího rošt. Nápis zní: "Sv. Vavřinče, buď náš mocný ochránce". Na protější straně zvonu je nápis: "Památce metropolitů moravských sluhy Božího Dr. A. C. Stojana a Dr. J. K. Matochy". Pod tímto uvedeno: "Bojkovice L. P. 1971. Ulili Rudolf a Květa Manouškovi Zbraslav n./Vlt."

  Druhý zvon má váhu 350 kg a zvoní v tónině H 1. Na čele zvonu je reliéf sv. Cyrila a Metoděje. Pod tímto reliéfem je nápis: "Otcové naši svatí apoštolové neopouštějte nikdy svého pole! Víře vždy věrní budou Moravané!" Na opačné straně tohoto zvonu je nápis: "Památce našich kněží, rodáků." Pod tímto nápisem je uvedeno: Bojkovice LP 1971" a níže: "Ulili Rudolf a Květa Manouškovi Zbraslav n./Vlt."

   Zvon třetí je zasvěcen Panně Marii Hostýnské. Váží 240 kg a zvoní v tónině cis 2. Čelo tohoto zvonu zdobí reliéf Panny Marie Hostýnské, pod tímto je pak nápis: "Vítězná ochrano Moravy, zůstaň Matkou svému lidu!" Na protější straně zvonu je nápis: "Našim křtesťanským ženám, dívkám a matkám!" Pod tímto nápisem je uvedeno: "Bojkovice LP 1971" a níže: "Ulili Rudolf a Květa Manouškovi Zbraslav n./Vlt." Nad těmito údaji o výrobcích všech zvonů - tří, je ještě znak zvonaře, malý zvon nad větví a pod ní kvítko se sedmi květními plátky.

   Zařízení na elektrické zvonění zhotovil a připojil L. Kaiser z Příbrami.

   Pod kostelem je několik ojedinělých hrobů a prostranná společná hrobka pod presbytářem. Zde byla pochována 27 letá vdova po světlovském pánu Karlu Serenyim Marie Anna, rozená hraběnka Windischgraetzová, která zemřela v r.1750. Zde byli později také uloženi bojkovský kooperátor P. Slanina, farář P. Josef Jančík, farář P. J. Smetana, P. Jiří Gold. Tím ovšem není počet pohřbených pod kostel nikterak vyčerpán. Po císařském zákazu Josefa II. v r.1781 se už nesmělo pohřbívat do hrobek pod veřejnými chrámy a od té doby jsou duchovní pohřbíváni venku při zdi kostela.

(Text: Jana Spathová, Malovaný kraj 4/1996, s.8-9)